Odpověď zní: Ne, nedá... :o)
Možná se ptáte, který idiot může lít JAR do pračky - ano, jsem to já. Pokusil jsem se prát násadu na mop a jar mi přišel jako vhodný substrát ... nejde to, strašně to pění a pěna zůstane v pračce i po praní.
Takže takhle ne...
Zajímavé čtení na nedělní odpoledne :o)
http://www.google.cz/search?hl=cs&q=psychologie+akciov%C3%A9+trhy+panika&lr=
1. Vymezení rozsahu práce a vysvětlení přístupu
Ve své práci se zaměřím na teorii a přístupy popsané v knize Pojednání o lidském myšlení s konkrétní aplikací na historický vývoj směny zboží a posléze i k popisu fungujícího bankovního systému a akciového trhu.
Plně si uvědomuji, že vzniká nesrovnalost mezi tím, že kniha nepopisuje teorii v historickém kontextu, ale jde od hrubších obrysů více k podrobnostem, nicméně si myslím, že toho lze využít i v historickém popisu.
2. Historie, určení bytí a jsoucna
Už po staletí a tisíciletí, od dob, kdy se člověk naučil vyprodukovat více, než byl schopen spotřebovat, se potýká s problémem, jak svoji nadprodukci rozumě směnit za jiné zboží či ještě lépe, za nějaký univerzální prostředek směny. Postupem času proto přešel z fyzické výměny v rámci své vesnice či blízkého okolí k systému tzv. obchodníků, kteří cestovali mezi územími a dokázali za použití široce poptávaných produktů směňovat produkci konkrétního jedince či celé skupiny za potřebné produkty, popřípadě jim nabídnout univerzálnější meziprodukt, často to byly pazourky, šátky, posléze drahé kovy, drahé kameny či koření, které mohli někde jinde s někým jiným směnit za to, co aktuálně potřebovali.
Vznikl tedy systém, kterému říkáme trh, ve kterém na jedné straně vystupovali jedinci či kolektivy se svojí produkcí a na druhé straně jejich protihráči, kteří tuto produkci potřebovali. Dalším prvkem této hry byli již zmínění obchodníci, tedy mezičlánek a faktor zjednodušení.
Z pohledu teoretického přístupu k analýze lidského myšlení tedy dochází k vymezení tří základních pilířů - bytí, jsoucna a samotného myšlení.
Vezmeme-li v úvahu, že pojem bytí je samotná podstata existence, nijak neurčována kvalitou, je to stav, který může být reprezentován i určením vlastního Já, můžeme to chápat jako sérii různých výskytů bytí lidské existence v čase, dohromady dávajících podklad k jsoucnům.
Prvním výskytem tohoto bytí je stav, kdy člověk existoval sám, maximálně spolupracoval v malém kolektivu, ale dá se říct, že nepotřeboval komunikovat s okolním světem, v tomto případě reprezentovaným ostatními tlupami či společenstvími. Postupně začínal chápat svoje vlastní potřeby a to, že se svými nepřáteli nemusí jen válčit o území či kořist, ale daleko výhodnější je pro něj spolupracovat a sdílet jeho či svou specializaci. Lze proto říct, že už prvním přechodem od této individualizace ke vzájemné spolupráce vzniká v tomto kontextu jsoucno, vycházející z bytí, spojené s kvalitou prožívaného a jasně vymezitelné prostřednictvím benefitů, které z toho plynuly pro všechny zúčastněné strany. Nelze tedy opomenout fakt, že tento přesun byl realizován hlavně za použití myšlení, tzn. uvědomění si základních principů fungování tehdejšího světa.
Chceme-li aplikovat další z teoretických pojmů, nabízí se - potencialita a proto-komparace - v úzké souvislosti právě se jsoucnem. Teoreticky to znamená, že při setkávání se se jsoucny se vyskytují další a další, odlišující se tzv. potencialitami, které slouží k určení co je a co není obsahem daného konkrétního jsoucna a umožňuje tak definovat i rozdíly mezi jednotlivými jsoucny.
V praktickém životě to pak znamenalo, že člověk byl vývojem času postaven před nové a nové situace, které musel svým v té době ještě ne zcela vyzrálým mozkem zpracovávat a rozhodovat se pro varianty, které pro něj byly výhodné, popř. výhodnější než ty dosavadní. Reálně lze tedy aplikovat tento historický vývoj v kontextu vývoje směny zboží následovně. Historicky prvním jsoucnem můžeme definovat samostatnou existenci jedinců, těžko hledat výhody, ale to vyplývalo z formy komunikace a dostupnosti informací o okolním světě. Jakmile došlo k uvědomění si okolního světa a výhod z toho plynoucích, došlo k využití, tzn. zamyšlení se a přechod k výměně přebytků v rámci tlupy či s okolními tlupami. Bezprostředně poté se objevily do jisté míry exotické druhy zboží, například již zmíněné pazourky nutné ke zpracování masa či jiných produktů, k nimž bylo nutno komunikovat s obchodníkem, nabídnout mu jím požadovanou komoditu a obdržet žádané zboží. Daleko více komplexnosti už dále potřeboval vznik tržišť, které dávaly možnost v reálném čase směňovat bez použití prostředníků a tím pádem bez vzniku neefektivních ztrát.
Každá z těchto etap, pokud se na ni podíváme striktně teoreticky, může znamenat samostatné jsoucno, kdy se lidská společnost za použití myšlení vyvíjela a zefektivňovala jak svoji produkci, tak i množství komodit, které za ni dostávala. Je však samozřejmé, že tyto etapy nebyly v historii tak jednoduché a ostře definované, šlo spíše o pozvolný vývoj.
Nutno poznamenat, že když se člověk začal zamýšlet nad všemi aspekty tehdejšího světa, musel vzít v úvahu mnoho faktorů, které ho ovlivňovaly, tedy nejen jeho, ale i ostatní účastníky trhu a celé prostředí v němž se pohybovali. Dostáváme se tímto k dalšímu pojmu, které bych osobně doplnil jako čtvrtý artefakt k stávající klenbě tří pilířů tzn. bytí, jsoucna a myšlení. Tímto artefaktem je soulad. Je mi poněkud líto, že se k němu dostávám už teď, protože pohled na stávající finanční trh (nemám tím na mysli etiku) vytváří zajímavý pohled na vzájemnou provázanost dění, politiky, obchodů a využívání lidské “stádovosti” chování, ale pokusím se k tomu vrátit později. V kontextu historického bodu vzniku tržišť znamenal soulad minimálně dvojí charakteristiku - sladění mnoha elementů působících na trh v jednoduchém vyjádření v pozitivní a negativní rovině. Pozitivní rovinu jakožto chápání podmínek (teoreticky vyjádřeno - jsoucen) pro uskutečnění obchodů, dostupnost komodit, etické chování, vzájemnou komunikaci, negativní vyjádření slova soulad však už inklinuje k poněkud zákulisním praktikám, bohužel známým už v té době, jako je nátlak na jednotlivé účastníky směny, uměle vyprovokované bojové či válečné konflikty z důvodu dostupnosti/nedostupnosti komodit či vyvolávání irelevantních informací či paniky na trhu.
3. Použití univerzálního prostředku směny
Nutným vyústěním vzniku tržišť bylo několik faktů:
A) lidé chtěli obchodovat s více protihráči,
B) lidé potřebovali uložit svoje volné prostředky
Ad A)
Bez ohledu na důsledky plynoucí z faktu, že bylo použito mnoho způsobů, jak lidé oceňovali svoji produkci, aby za ni mohli posléze dostat jiné komodity, bych rád zdůraznil fakt, že právě obchod byl jedním z hlavních důvodů vzniku více-či-méně vědeckých metod zjišťování fyzických vlastností čehokoliv. Můžeme tím chápat rozvoj vědeckých disciplín zkoumajících a kvantifikujících kvalitu drahých kovů, stupně zralosti plodin či surovin z nich pocházejících, či obyčejné určování hmotnosti, objemu či hustoty. Ač to zní povrchně, právě obchod donutil společnost zabývat se univerzálními metodami k určení fyzických vlastností a to tak, aby byly jasně popsány, obecně uznávány a dokázaly být zpětně opakovány. Právě toto jsou základní charakteristiky vědy, resp. vědeckého popisu.
Ad B)
V souvislosti s více sofistikovanou směnou dospěl obchod do stádia, kdy bylo nutno zachovat v čase právo na nákup potřebné komodity, nejčastěji vyjádřené prostředkem, který si v čase uchovával svoji hodnotu, nebo alespoň listinným závazkem dlužníka poskytnout plnění věřiteli v daný čas a v daném množství.
Přeskočím mnoho historických konsekvencí a budu se soustředit na vznik finančních institucí, které reprezentovaly všeobecně uznávaný orgán sloužící buď k uchování prostředků směny, postupem času zlata či jiných uznávaných komodit, popřípadě i listin.
4. Důsledky plynoucí ze vzniku finančních institucí, tzn. vznik sofistikovaných bankovních systémů
Tímto se dostávám k jednomu z nejkomplikovanějších a nejpropracovanějších výtvorů lidského myšlení - bankovnímu systému. Možná to vyvolá úsměv, protože v době hi-tech počítačových systémů a letů do vesmíru toto tvrzení zní poněkud archaicky, ale i přesto si za ním stojím. Postupem času, zdůrazním, že tento proces trval mnoho století, na rozdíl od nových oborů známých až v poslední době, se totiž do tohoto systému promítlo mnoho aspektů respektujících několik základních funkcí - vybrat od lidí peníze a dát jim za to co nejméně, na druhou stranu půjčit jiným lidem (subjektům) ty stejné peníze a dostat za to co nejvíce, a nakonec eliminovat riziko z toho plynoucí. Postupem času se k těmto operacím přidala i hra na akciovém trhu, tomu se budu věnovat v další kapitole, protože to dává pěknou ukázku manipulace s lidským myšlením.
Bankovní systém bych pak jednoduše charakterizoval jako svébytný produkt lidského myšlení, který si postupem dlouhé doby vybudoval principy svého fungování a dokáže si je udržet i v posledních 2 relativně dost turbulentních stoletích. Od původní funkce uložení peněz či jejich ekvivalentů, tzn. bohatství dokázal absorbovat lidské zkušenosti, uchovat si je a využil jich v průběhu historie k udržení vlastní existence a zabezpečení ziskovosti. K této funkci postupem času přidal i funkci úvěrovou plus postupně doplňuje další funkce, které mu dokážou přinést profit.
V praxi to znamená, že se soustředí na 3 základní funkce - akvizice, úvěrování a posuzování rizik.
Akvizice má za účel vyvolání iluze, že subjekt je motivován k uchování svých prostředků v bankovní instituci, popřípadě že je to nezbytně nutné k tomu, aby o ně nepřišel. Odhlédneme-li od pragmatických důvodů jako je bezhotovostní platební styk, internetové bankovnictví, atd., podařilo se bankám přesvědčit společnost, působit na obecné povědomí, popřípadě donutit téměř všechny subjekty, že toto je způsob, kterým vede k jedinému bezpečnému uložení prostředků.
Úvěrování je hlavním generátorem zisku bank… doplnit
Posuzování rizik, známé jako risk management, soustřeďuje hlavní znalosti banky jako instituce a může být považováno za paměť zkušeností banky. Vyhodnocuje minulé chování zákazníků, snaží se z nich vytrhnout stimuly vedoucí k potenciálním problémům. Tento proces lze opět vztáhnout na teorii lidského myšlení, zkoumající jsoucno, prezentované historickými zkušenostmi, hledající budoucí potenciality prostřednictvím vytrhávání stimulů a tvořící budoucí jsoucna reprezentovaná novými kritérii posuzování.
Metodou zjišťování je často modelování. Základem je konstrukce modelu, abstraktního zjednodušení zobrazení, jak si lidské myšlení vtělené do bankovního systému představuje jsoucno a aplikuje pozorování na takto zkonstruované entitě, přičemž musí být zachována určitá analogie mezi vlastnostmi a procesy probíhajícími v modelových věcech a vlastnostmi a procesy věci, která je modelem. Po vytvoření modelu proveden samotný výzkum a přenesení poznatků z modelu na zkoumanou věc. Tato metoda může plnit jak poznávací funkci, tak i verifikační funkci - zpětnou aplikaci ověření na původním modelu.
Riskové procesy, i když vytrhávají ze jsoucen stimuly, je neponechávají v izolované podobě a poměřují je vůči dalším stimulům, s nimiž tvoří celek, což vytváří komparativní základ sloužící jako podklad pro měření. Aby byla komparace přesná, je vztažena k tzv. ideálnímu vzoru, normě, která je přijatá jako všeobecně platná, standardní a závazná pro zjišťování kvantity stejnorodých kvalit. Často se k měření používají měřící přístroje, v tomto případě modely minulého chování dlužníků, coby nositelé měřících jednotek. Výhodou použití těchto měřících postupů je zejména opakovatelnost měření a snadná komparativnost.
4. Současný akciový trh a na něm panující podmínky - manipulace
Zvláštní disciplínou zmíněnou v knize je psychologická analýza, které bych se rád věnoval v souvislosti s dalším produktem vývoje obchodování - akciových trhů.
Psychologická analýza akciových trhů vychází z předpokladu, že tyto trhy jsou pod vlivem masové psychologie účastníků trhu a vede je buď k nákupům či k prodejům. Existuje několik teorií věnujících se analýze chování, je to zejména Keynesova Spekulativní rovnovážná hypotéza, Kostolanyho Burzovní psychologie, Teorie spekulativních bublin a Drasnarova Koncepce psychologické analýzy.
Z hlediska analýzy lidského myšlení a jeho stimulů mi přijde nejzajímavější Kostolanyho Burzovní psychologie, ale popis základních teoretických vymezení by překročil rámec této práce, proto se budu soustředit na neméně zajímavou Drasnarovu Koncepci psychologické analýzy a Teorii spekulativních bublin.
Drasnar vysvětluje zhodnocování a znehodnocování kurzů akcií jako důsledek působení dvou protichůdných vlastností, kterými podle něho disponuje každý člověk. Jde o chamtivost a strach. Dle toho, která vlastnost převládá, dochází na trhu cenných papírů k růstu či poklesu.
Chamtivost vzniká z přirozeného přání člověka něco vlastnit. Tato touha vlastnit nikdy nemizí, ale spíše se s rostoucím bohatstvím násobí. Snaha dosáhnout vysokých zisků z investic do cenných papírů, a vzhledem k jejich vlastnostem především do akcií, podporována chamtivostí podněcuje poptávku po těchto cenných papírech, což vede k růstu jejich kurzů. Tento zhodnocovací trend trvá na trhu až do okamžiku, kdy je chamtivost investorů náhle vystřídána strachem ze ztráty nabytého bohatství. S tímto strachem bývají spojeny zárodky paniky, jež se společně se strachem rozšíří celým davem investorů, kteří ve spěchu zahájí výprodej prakticky všech cenných papírů, které drží. Následný přebytek nabídky cenných papírů pak způsobí nástup znehodnocovacího trendu.
Stejně tak, jak je chamtivost investorů na trhu neustále střídána strachem, dochází i k neustálému střídání vzestupných a sestupných trendů. Ty se ovšem vzájemně liší délkami svého trvání v závislosti na rychlosti, s níž je chamtivost střídána strachem a naopak, jinými slovy v závislosti na tom, jak rychle se pocity davu mění.
Ne úplně odlišnou je Teorie spekulativních bublin - na akciových, ale i jiných trzích se někdy stává, že kurzy cenných papírů po určitou dobu neustále rostou bez toho, že by bylo možné pro jejich růst nalézt rozumné fundamentální vysvětlení. Tento růst se však po určité době náhle a neočekávaně zastaví a kurzy zamíří velice prudce dolů. Situace, kdy se kurzy cenných papírů dočasně, bez jakéhokoli racionálního vysvětlení velmi výrazně odchylují oběma směry od vnitřních hodnot stanovených fundamentálními analytiky jsou obecně nazývány spekulativními bublinami a jejich výskyt je vysvětlován masovou psychologií.
Teoreticky je vznik těchto bublin spojen s ne zrovna dokonalou analýzou drobných investorů na stimuly ovlivňující chování celého trhu, tzn. nadměrnou reakcí na nějakou událost nebo řadu událostí, které mohou, prostřednictvím informací o nich podaných, ovlivnit chování investorů a změnou jejich nabídky a poptávky nastanou též podstatné změny kurzů, a to v obou směrech.
Pro menší investory jsou nebezpečné především spekulativní bubliny v očekávání budoucího růstu. Je tomu tak proto, že po prudkém růstu kurzů akcií, v rámci kterého je nakupovali s přesvědčením, že tento vzestup bude dále pokračovat, nastane na trhu neočekávaný a prudký všeobecný propad, který jim přinese ztráty. Bublina poklesu, tzn. opačného charakteru je však rovněž nebezpečná, a to z toho důvodu, že mnoho zejména nezkušených investorů zpravidla uvěří v dlouhotrvající pokles trhu, který signalizuje chování většiny burzovního publika, a pokud své akcie v panice prodají, zaznamenají rovněž ztráty.
Historie však již mnohými skutečnými případy dokázala, že teorie spekulativních bublin není pouhou teorií. Mezi nejznámější spekulativní bubliny patří:
Tulipánové šílenství v Holandsku v letech 1634-1637
Tichomořská bublina, která praskla v září 1720 na akciovém trhu v Anglii
Velký krach v říjnu 1929 na americkém akciovém trhu
Krach 19. října 1987 na americkém akciovém trhu
Krach mnohých světových burz v roce 2000, a to zejména v oblasti technologických titulů.
Prokázáno je to, že vznik spekulativní bubliny je vždy ovlivněn reakcemi lidského myšlení, zapříčiněn příliš nadšeným hodnocením nějaké skutečnosti, informace či události. Při prasknutí bubliny je to podobné, nicméně identifikace informace, která spustila obrácený pohyb, může být obtížnější. Jedním z faktorů, který se na prasknutí bubliny významně podílí, je, že na trhu již existuje velké množství subjektů, které si uvědomují, že na trhu vznikla spekulativní bublina, mají velké obavy o správné načasování svých prodejů a mohou tedy jednat velmi impulzivně. Informace, která spustí propad kurzů, nemusí být tedy příliš výrazná, ale je násobena strachem investorů o doposud dosažené zisky. Navíc, čím jsou kurzy vyšší, tím větší množství subjektů si uvědomuje, že se blíží konec růstu a přijde následný pád. Při velkém strachu pak stačí sebemenší impuls k tomu, aby se spustila lavina prodejů, přičemž tímto impulsem může být i nadprůměrný pokles trhu v jeden den. Jakmile se však spustí pokles, ihned naroste množství prodejů a pád se stále zrychluje. K jeho umocnění ovšem současně přispívají i další faktory. Jedná se zejména o programové obchodování a obchodování na margin, neboli na úvěr jištěný nakoupeným cenným papírem.
Tyto teorie dokazují, že mnoho pohybů na trhu cenných papírů je ovlivňováno lidským myšlením, resp. rozdílným chápáním stejných informací. Kdyby totiž všichni investoři reagovali na tytéž informace stejně, měli bychom jednoznačně identifikovatelné pohyby kurzů a vztahy k publikovaným informacím. Na rozdíl od toho však každý investor sleduje svoji strategii a soustředí se na stimuly, které ho, podle jeho názoru, dovedou k zisku.
Podobně i Lidské myšlení, pokud má dostatek variabilních stimulů, se může ubírat vždy odlišným směrem a vytvářet samo za sebe svoje vlastní teorie, což může mít za výsledek odlišné konstituce informací podle přístupu každého výskytu lidského myšlení. Proces konstituce věcí je však mnohem složitější, protože do něj vstupují ještě struktury endoceptů, tzn. předem je něco očekáváno, což se Lidské myšlení snaží anticipovat nastavením vnějších stimulů přicházejícím z vnějších jsoucen vůči těmto vlastním endoceptům.
Toto je jeden z aspektů, které odlišuje Lidské myšlení od pojmu Myšlení. Lidské myšlení se snaží konstituovat jsoucna jen pro sebe, tzn. dívá se na ně jen ze svého pohledu, nikoliv globálně, jak to dělá Myšlení jako takové.
Právě tímto je zabezpečeno, že pokud se budou na akciové či jiné trhy dostávat stále noví “hráči”, kteří možná z důvodu nedostatku zkušeností či sledování svých vlastních zájmů nebudou reagovat stádovitě, a tím budou vytvářet variabilitu vyjádřitelnou nepredikovatelnými výkyvy kurzů a dalšími překvapeními.
Sedí myš v rohu,
v pastičce má nohu,
sedí tiše, občas pípne,
asi stejně brzo chcípne.
Na pivu
Sedí pán na malém pivu,
ve tváři má zděšení.
Není tomu ani divu,
padá na něj lešení.
Potvora
Dvoumetrová potvora,
vkročila k nám do dvora,
asi už k nám nevkročí,
má motyku v obočí.
Sanitka
Vezou pána v sanitce,
život visí na nitce.
Sanitka se převrhla
a nitka se přetrhla.
Mraveneček
Nesl malý mraveneček
lesem kousek dřívka,
nedbal na svou čerstvou kýlu,
vyhřezla mu střívka.
Návod
Sledoval jsem v televizi,
jak lidem seká hlavy kat,
s partnerkou teď máme krizi,
udělám to taky tak.
Na vozovce
Belhám se za autobusem,
kéž by mi tak zastavil,
běžím dlouho rychlým klusem,
v tom se infarkt dostavil.
Kočka
Do pastičky na myši,
dala hlavu kočka,
nevidí a neslyší,
vytekla jí očka.
Dřevorubec
Dřevorubec dříví kácel,
sekl se a vykrvácel.
Marně svíral pěstičky,
neměl krevní destičky.
Hra
Včera jsem si hrál
se zápalnou směsí,
tělesné mé pozůstatky
kolemjdoucí děsí.
Tchýně
V rodině jsme měli zrádce,
byla to má tchýně,
teď už hnije na zahrádce,
rostou na ní dýně.
Jana
Leží Jana ve vaně,
kudla trčí z břicha,
kecala furt nesmysly,
teď už bude zticha.
Extrakt z knihy Pojednání o lidském myšlení doplněný o vlastní komentáře
Bytí a jsoucno
Bytí je samotná podstata existence, nijak neurčována kvalitou, je to stav, který může být reprezentován i určením vlastního Já. Lze také říct, že bytí je samozřejmý, nedefinovatelný pojem všeobecného určení. Jsoucno je však spjato s myšlením a s kvalitou prožívaného, lze určit a vymezit. A to nejen na pozitivní hladině kvality, ale i na negativní.
Myšlení je úzce spjato se jsoucnem, je možno jeho prostřednictvím určit jsoucna a jejich vzájemný vztah. Podle Husslera je to právě myšlení, které začleňuje jsoucno do určité struktury jsoucen, tzn. do světa, z něhož smysl bytí vyvstává. Tímto způsobem lze jednotlivá jsoucna začlenit do struktury světa a dát jim samostatný význam a bytí. Toto není určeno přes jejich existenci, ale přes pochopení jejich existence.
Myšlení samo o sobě znamená průběh, který se odehrává při určování jsoucna, je to autonomní sebepostačující, neredukovatelný a nepřevoditelný proces. Lze také říct, že myšlení je pohybem právě k určení jsoucen.
Pro proces určení jsoucna myšlením je nejprve určena možnost něčím být, tzn. všeobecné jsoucno za použití principu identity, negativity, abstrakce nebo generalizace. Přikladem prvních dvou jsou jednoduchá určení: toto je něco a toto není něco. Abstrakce, v tomto případě proto-abstrakce znamená akt jednoznačného určení za použití argumentů, podobně je tomu u proto-generalizace s rozdílem, že hledáme společné rysy jsoucen a určujeme z nich potencialitu. Ta slouží k vymezení, co je a co není obsahem konkrétního jsoucna.
Potenciality lze srovnávat, ukazovat rozdíly mezi nimi a dokazovat vzájemné souvislosti. Nejčastěji je toto prováděno prostřednictvím výroků. Vydělování konkrétní potenciality bytí od ostatních potencialit je prvotním aktem myšlení při určování jsoucna. Určování potencialit negativní myšlenkovou protoperací však není určením jednoho konkrétního jsoucna, ale jedná se vždy o celou síť, množinu určení konkrétních jsoucen.
Dalším způsobem určení konkrétního jsoucna je metoda proto-komparace, srovnávající další potencialitu s již popsanými jsoucny. Tzn. pokud se setká myšlení s další potencialitou, která dosud nebyla určena, porovnává nejdříve všechna již určená jsoucna a komparuje je s dosud neurčenou potencialitou a na základě podobných vlastností ji přiřadí do stejné skupiny potencialit. Takto myšlení určuje to, co je již s něčím podobné nebo identické.
Existuje tedy úzký vztah mezi bytím, jsoucnem a myšlením. Bytí je do jisté míry statický stav, existence v daném čase, jsoucno mu však dává dynamiku a promítá do něj prostřednictvím různých stimulů velkou variabilitu. Ta však může být různorodým lidským poznáním do jisté míry personifikovaná každému odlišnému způsobu myšlení, různým úhlům pohledu.
Řeč je velmi blízce spjata s myšlením, lze říci, že je myšlení vlastní. Když například myšlení popisuje a určuje novou potencialitu, je nutno ji pojmenovat. Řeč je tedy nezbytným atributem pro určování jsoucen za použití slov, říkání. Proto se také říká, že řeč se jsoucny souběží, protože je pojmenovává a existuje společně s nimi. Nutno však říct, že řeč není totéž co jazyk. Prostřednictvím řeči je umožněn pohled do běhu myšleni a lze i zaznamenat stopu předchozích průběhů myšlenek.
Řeč patří odnedávna mezi dorozumívací prostředky lidstva a vyvinula se právě z důvodu komunikace mezi nimi, ke sdělení informací a prožitků. Právě její používání je jedním z důsledků inteligence a myšlení. Lze proto vysledovat, různé stupně dorozumívání mezi různě inteligentními tvory, nejen tedy lidí.
Myšlení tím, že svými protoperacemi určuje jsoucna a řeč, dává vznik ideím, což je jeho hlavní doména. V každé idei je konstituce bytnosti jsoucna zavšena tím, že určená bytnost je vymezena proti ostatním potencialitám bytí. Říká se také, že idea je již uskutečněná deference v abstraktní a obecné úrovni, a proto je určením konkrétního jsoucna. Ideu nelze vyslovit a to zejména z důvodu, že je popsána a začleněna podobně jako jsoucna do celé šíře svých specifik oproti konkrétním jsoucnům.
Myšlenkové protoperace definují průběh myšlení. Protoperace jsou takto určeny pro definici jsoucen a to nejen jejich autonomních vlastností, ale i pro definici vzájemných vztahů mezi nimi. Myšlení se tímto stává nástrojem - orgánem reflexe jsoucna, tzn. určuje různorodost jsoucen a po určení těchto protoperací už jen vždy prohledává potenciality bytí, aby je určilo jako jsoucna a přiřazuje k nim další, případně je nově identifikuje a pojmenuje. To provádí způsobem, že popisuje mezi jejich pojmovými určeními nebo konkrétními vlastnostmi, které jsou myšlením neustále srovnávány a aktualizovány oproti stávajícím jsoucnům. Mimo jiné je tím dosaženo efektivnějších výsledků nejen při srovnávání jsoucen, ale i při jejich prvotní identifikaci a určování, resp. To neplatí v případe jsoucen, ale jim předcházejících potencialit.
Protoperacemi rozumím způsoby argumentace, dokazování a analyzování jsoucen, zkoumání jejich stimulů a vztahů mezi nimi. Je jich také použito pro oddělení a popis potencialit.
Určení jsoucen má vždy určitou míru neurčitosti vyplývající z potenciality bytí a vychází z nelineárního určení posloupnosti, protože myšlení vše promýšlí paralelně, tedy vše najednou za použití pravidel, která je vymezují, jde zejména o obecnost, vlastnosti a zařazení do struktury dalších jsoucen (funkčnost).
Myšlení je také vnitřně estetické, snaží se určit co největší pestrost jsoucen, popsat jejich vzájemné souvislosti, vztahy, jak se k sobě hodí a ladí spolu. Ne vše však do sebe zapadá, což ovlivňuje další aspekt vstupující do vymezování jsoucen. Podobně jako v tradicích antiky panovaly 4 živly - země, voda, vzduch a oheň, jsou pro ovlivnění jsoucen vymezeny 4 skupenství jsoucna - tuhé, kapalné, plynné a plasmatické, doplněné o další člověkem nezvladatelné síly. Přes tyto různorodé elementy je však potřeba udržet mezi jednotlivými jsoucny soulad. Ten sice není rozhodujícím principem pro určení pohybu myšlení při určování jsoucna, ale pokud je myšlení nezahrne, nemůže dosáhnout dostatečně efektivních a relevantních výsledků.
Soulad, resp. hledání souladu je podle mého názoru v procesu lidského myšlení velmi důležité. Nejen kvůli nalezení rovnováhy mezi popsanými živly nebo zde popsanými elementy, ale i k odhalení právě “nesouladu” mezi nimi. V čase je velmi důležité si zpětně tyto odchylky od ideálního stavu uvědomovat a poučit se z nich. Proto bych do vztahu bytí, jsoucno a myšlení rád přidal další rovnocenný prvek soulad, který vztahy mezi vyjmenovanými ovlivňuje a v konečném důsledku je dokáže spojit a to jak v pozitivní, nebo i negativní rovině.
Lidské myšlení
Lidské myšlení dokáže vnímat počitky, vjemy, představy, tóny, symboly nebo čísla. Určení jsoucen je prováděno tak, že lidské myšlení nejprve určí jsoucno ve vymezení proti sobě samému a teprve poté ho postupně začleňuje do jemu již známých jsoucen, popřípadě je porovnává a hledá mezi nimi rozdíly. Toto je jeden z aspektů, které odlišuje Lidské myšlení od pojmu Myšlení. Lidské myšlení se snaží konstituovat jsoucna jen pro sebe, tzn. dívá se na ně jen ze svého pohledu, nikoliv globálně, jak to dělá Myšlení jako takové.
Lidské myšlení pro určení jsoucen a k jejich popisu používá následující operace: negativita, identita, komparace, generalizace, abstrakce, symetrie, extrapolace, eliminace, kombinatorika, trojčlenka, sylogismus, atd. Těmito operacemi prochází mezi jsoucny a snaží se identifikovat vjemy a stimuly, ty extrahuje, smíchává, kombinuje a zařazuje do struktur, čímž konstituuje věci a mentály, které tímto získávají intencionalitu.
Na druhou stranu je ale nutno říct, že mnohdy i přes četnost a variabilitu stimulů může lidské myšlení utéci jiným směrem a vytváří samo za sebe další věci a mentály, což může mít za výsledek odlišné konstituce světa podle přístupu každého výskytu lidského myšlení. Proces konstituce věcí je však mnohem složitější, protože do něj vstupují ještě struktury endoceptů, tzn. předem je něco očekáváno, což se Lidské myšlení snaží anticipovat nastavením vnějších stimulů přicházejícím z vnějších jsoucen vůči těmto vlastním endoceptům.
Lidské myšlení je unikátní proces, který k pojmu Myšlení připojuje svébytný pohled každého, kdo je schopen inteligentní úvahy o světě, v němž žije. Je zajímavé uvědomit si, jakým způsobem lidské myšlení produkuje své výsledky, mentály, a používá je dále ve svých konstrukcích. Bohužel ne často pak dochází ke komparaci těchto mentálů mezi jednotlivými lidmi, kteří vnímají stejné věci. Tím nemyslím například vědecké poznání, které se o to právě snaží, ale vnímání lidí každodenních problémů a vytváření konstrukcí nad nimi.
Vědecké poznávání
Věda nese funkci objasňování a popisování nových poznatků za použití lidského myšlení. Lze tedy prohlásit, že slouží k poznávání jsoucen. Toto lze provádět různými formami - na úrovni praktické, idealizační i teoretické. Výsledkem vědeckého poznání jsou pak jsoucna samotná, což věda umožňuje jak popsat, tak i teoreticky vytvářet a poznávání vztahů, které jsou mezi jsoucny možné.
Samostatným jsoucnem je třeba příroda. Jde vlastně o celý soubor jsoucen určených myšlením. Jsoucna v přírodě mají jako ostatní jsoucna mnoho vztahů, často i nevyvážených, kupříkladu samotný člověk je jsoucnem obdařeným lidským myšlením. Může tedy vytvářet vztahy harmonie nebo vztahy rozporuplné, vedoucí k destrukcím nebo anihilacím jiných jsoucen.
Lidské myšlení je v ideálním případě zaměřeno při vytváření nástrojů a nových postupů na to, aby mezi nimi (resp. mezi jsoucny) panovala harmonie a soulad, nicméně ne často je to v případě lidské ( i jiné ) činnosti splněno.
Důležitým prostředkem působení vědeckého poznávání na přírodu a na okolí jsou vědecké metody. Lze je nazvat také instrumentariem každé vědecké práce a slouží k pravdivému, přesnému, vzájemně souvislému (strukturovanému), opakovatelnému a systematickému poznávání světa. Často je k vědecké práci použita metodologie, která se snaží zrcadlit vědecké zrcadlení nebo konstruovat další možnosti poznávání na základě poznání vztahy, které vznikají v procesu vědeckého poznávání. Z tohoto vysvětlení vyplývá i to, že vědec jde po cestě k vědeckým poznatkům mezi jednotlivými stimuly, čímž se snaží konstituovat teoretický obraz jsoucen s vysokou vysvětlovací intenzitou.
Vědecké metody mohou být specifické, tzn. slouží ke zkoumání předem vytyčeného jsoucna, nebo obecné, které jsou používané lidským myšlením pro průzkum kteréhokoliv jsoucna. Mimo to existují i metody univerzální. Tyto vycházejí z teoretické úrovně pohybu myšlení a předpokládají jednotné principy určení jsoucen myšlením. Tyto metody jsou tedy filosofickými duchovními výtvory.
Vědecké poznání se na rozdíl od mé předchozí vsuvky snaží právě o jasný a zřetelný popis zkoumaných jevů, jsoucen. Právě za použití obecně platných metod by mělo mít za výsledek fakta, která jsou do jisté míry jednoduše uchopitelná, opakovatelná a srozumitelná každému, kdo se rozhodne je pochopit a rozšířit je. U tohoto však musím poznamenat, že vzhledem ke komplikovanosti vědy často dochází k jejímu odtržení od reality a k riziku špatných cest, kdy se věda ponoří do studovaného problému, aniž reflektuje svoje okolí. Její výsledky pak jsou sice jasné, nicméně však ne dále použitelné.
Mezi obecné metody patří pozorování, popis a explanace, měření a komparace, experiment a modelování, analýza a syntéza a nakonec indukce a dedukce. Bývají používána jako základní nástroj vědy a jejich efektivnost je nesporná. Ve výsledku nejsou metody jen nástrojem k poznávání, ale i jedním z nejcennějších výsledků vědeckého poznání.
Věda, jejímž předmětem je poznávání, se označuje jako kognitivní věda. V současné době se nejčastěji o kognitivní vědě hovoří jako o interdisciplinární vědě zahrnující především filosofii, psychologii, logiku, kulturní antropologii, lingvistiku, umělou inteligenci, informatiku a neurovědu. Tento výčet však nemusí být úplný, už teď se přidávají nové obory jako evoluční biologie, systémová analýza, ekonomie a sociologie. Všechny tyto obory mají své vazby, některé jsou silné, jiné slabší, popř. se vědy i překrývají.
Funkční model mysli vychází z toho, že lidské myšlení disponuje endocepty, které jsou obsažné zejména jako přirozený svět. Endoceptivní model předchází tomu, co bude lidským myšlením rozeznáno mezi jsoucny, vytrženo ve formě stimulů a následně konstituováno jako svět. Tyto stimuly jsou nadále zpracovávány na praktické, idealizační a teoretické úrovni. Výsledkem těchto operací je ztvrzení nebo doplnění předchozích endoceptů, což je základem pro zkušenosti. Celkově lze tedy říct, že stimuly jsoucen jsou transformovány do formy mentálů. Lidské myšlení dále zpracovává obsahy mysli tak, jak jsou uchovány ve formě paměťových obsahů a to tak, že hledá vzájemné vazby a vztahy mezi nimi, ve výsledku mohou vzniknout zcela nové mentály. Lidské myšlení tyto pohyby nijak nereflektuje, jsou automatické a perpetuální, často se odehrávají ve fázi REM spánku, při kterém dochází k přehodnocování konstitucí světa a mentálů.
REM spánek a obecně nutnost relaxace mě na přednáškách a poté i v knize velmi zaujala. Podle mého názoru se současný svět velmi silně soustředí na extrakt vědomostí, které je nutno zpracovat, hledá metody, jak to učinit co nejefektivněji, ale zapomíná, že určitý nadhled a odstup od problému nemusí nutně znamenat jeho neintenzivní vnímání, ale naopak právě dává možnost “nadechnout se” a ponořit se do něj v daleko větší intenzitě, popřípadě alespoň s důkladnějším pochopením.
Obecné vědecké metody
Jednou ze základních vědeckých metod je Vědecké pozorování, kdy výzkumník pozoruje události, formuluje některé možné ideje o nich a testuje jejich přesnost. Hlavními prvky takového výzkumu jsou pak pozorování, hypotéza, experiment a verifikace.
Při pozorování může být lidské myšlení ve dvojím vztahu ke jsoucnům - pozorovatel je ve správné poloze vůči tomu, co chce pozorovat, dobře vidí a sám je součástí celku, v němž se nacházejí také pozorované stimuly. Druhým přístupem je, pokud je pozorovatel vydělen z širšího celku, vysune se mimo svět pozorovaného se záměrem pozorovat jen určité stimuly vytržené ze jsoucen. V takovém případě má příležitost experimentovat a manipulovat se stimuly, aby je viděl v různých polohách, v různých podmínkách, které může sám ustanovit.
Kvalita reprezentace vnějšího světa v mysli a to, jak si jej uvědomujeme, však není často jednoznačná. Celý proces je jen konstitucí věcí lidským myšlením a to může způsobovat, že každé individuální lidské myšlení konstituuje tyto věci odlišně. Můžeme tedy říct, že lidské myšlení a jeho biologický substrát, tzn. Mozek, si do značné míry samy kontrolují své vstupy, i když máme pocit, že v našem mozku vznikají při stejných projekcích (stejných vstupech) také stejné výstupy, že vnímáme stejně jako jiní lidé. To je však velmi zkreslené a pro vědecký přístup k pozorování toto nepostačuje.
Už jsem zmínil, že lidské myšlení vytváří unikátní závěry, které mohou být velmi podobné, téměř vždy se ale liší. Je to vlastně neustálý boj mezi lidským myšlením vědce a nutností produkovat jasné výstupy. Ač to není v knize úplně zmíněno, myslím si, že je právě úlohou vědeckých týmů nebo týmů na univerzitách zabezpečit, že výsledky vědy jsou podrobovány široké diskusi, která je rozmělní a rozebere do úrovně, která je jasně pochopitelná i pro jedince, kteří se této diskuse nezúčastnili. I proto jsou “starší” vědecké popisy lépe rozebrané, protože nad nimi v průběhu času diskutuje čím dál větší množství vědců, nositelů lidského myšlení.
Vědecký přístup se snaží o dosažení toho, aby konstituované vjemy byly vždy při vytržení
stejných stimulů také stejné pro všechny, tzn. nejen přibližně stejné, ale pokud možno stejné. Proto průzkum prostřednictvím lidského vnímání musí být podrobován pečlivým analýzám.
Dalším atributem ovlivňujícím lidské myšlení a tím i vědecké poznání je fakt, že stimuly nemusí mít stejnou formu, proto je vřazujeme do modulů, které jsou enkapsicky ohraničené a strukturované. Jejich vnitřní strukturu tvoří kadlub, do něhož lidské myšlení jakoby nalije stimuly, nebo po jejichž formě se pohybuje a takto automaticky formuje stimuly do podoby věcí a vjemů.
Nezbytným nástrojem, kterým si lidské myšlení pomáhá k poznání jsoucen prostřednictvím vědeckých pozorování, jsou přístroje. Přístroje jsou citlivějšími věcmi s vlastnostmi receptorů, které lidské myšlení používá k poznání jsoucen a jejich stimulů, které nebylo možno vytrhnout přirozenými receptory. Na druhé straně jsou ale přístroje zaměřeny jen na vytrhávání určitého směru stimulů a tímto způsobem ztěžují lidskému myšlení soustředit se na stimuly, které jsou mimo jejich nastavený dosah. Dalším zkreslením a tím i zatížeností lidského myšlení může být i to, že ne všechny receptory lidského myšlení jsou vybaveny přístroji zprostředkujícími vytržení stimulů na stejné úrovni.
Pozorování je do značné míry jen potvrzováním stávajícího vnitřního myšlenkového modelu. Tento vnitřní myšlenkový model světa nazýváme endoceptem. Proto nejsou stimuly, které jsou očekávané a shodné s endocepty, často vůbec lidským myšlením zaznamenány.
Vědeckým poznáním se pod vlivem kognitivní vědy výrazně proměňuje názor na to, co je naše smyslovost, uvědomování si toho, že naše smysly jsou zatíženy nejen v možnosti zachycovat jen určité kvality jsoucen, ale také určitým rozsahem těchto kvalit. Vědecké poznání se čím dál tím více proměňuje z bezprostřední smyslovosti ve sbírání dat, která lze ve velké míře kvantifikovat a že pozorujeme převážně to, co jsme připraveni pozorovat, jaké jsou naše endocepty. Lidské myšlení se při vědeckém pozorování pohybuje v různých úrovních, tento pohyb může kontrolovat, což mu umožňuje matrjožková struktura enkapsických obsahů mysli. V mysli je tedy identifikovatelná substruktura pozorovatele kontrolující pohyb lidského myšlení mezi jsoucny.
Vědecké pozorování vyúsťuje ve vědecký popis, který je přesným a úplným záznamem pozorovaných stimulů. Přesnost a úplnost je nutná pro možnost opakovatelných projekcí a na jejich základě i konstituování věcí a vjemů. Do tohoto procesu vstupuje intencionalita ve formě zvýznamnění pojmu lidským myšlením. To znamená, že jde o odkazování pojmu k pojmenované věci nebo mentálu a zároveň o vřazení pojmu do struktury souvisejících pojmů tak, jak je tomu s věcmi, které mají vždy určitou pozici ve struktuře světa. Intencionalita pojmů je vázána na komplexitu (vztažnost k pojmům), adekvácie (shodnost znění s obsahem daného slova, vjemu, tzn. se souzvučností) a kontexty (konstituce významu na podílu situace, v níž se nachází lidské myšlení při použití konkrétního pojmu).
Pojem vzniká v průběhu poznávacího procesu a je shrnutím jeho výsledků. Počáteční pojem je velmi nepřesný, postupně se však zpřesňuje tak, aby zachytil vše podstatné ze jsoucna. Tento proces se nazývá explikace. Tento proces je definován například R. Carnapem takto: “Procedurou explikace rozumíme transformaci nepřesného, předvědeckého pojmu, který budeme nazývat explicandum, do nového, přesného pojmu, který budeme nazývat explicatum.”
Téměř vždy existují stimuly, které nejsou v souvislosti s prováděným vědeckým poznáním, jde o stimuly nahodilé nebo takové, které nestojí v centru pozornosti, ale mohou sehrát při opakovaných projikcích lidského myšlení důležitou roli, proto nesmí být opomenuty. Vědecký popis by měl mít tedy narativní charakter, tzn. že do struktury pohybu lidského myšlení jsou vřazovány všechny stimuly zjištěné při vědeckém průzkumu jsoucen.
Vědecký popis zachycuje pozorovaný stav, explanace (vysvětlení) oproti tomu vyjadřuje zdůvodnění, proč k daným konstitucím věci dochází a zároveň má i snahu po rozšíření této znalosti na další oblasti světa. Nejčastěji se k tomu užívají dva typy explanačních modelů - explanační modely logické a explanační modely epistemologické.
Při uplatnění explanačního modelu jde o subsumpci, jejímž základem je zjištění, zda konkrétní věc je jednotlivým nebo zvláštním projevem obecného uspořádání jsoucen. Odlišně vysvětlují explanační modely epistemologcké - tyto se užívají tam, kde se lidské myšlení nedobralo jednoznačně k univerzálním nebo statistickým zákonům, které mohou posloužit jako základ pro vysvětlení. Je proto nutno vysvětlit subsumpcí k obecným pravidelnostem, které nejsou kauzálně determinované, nebo u nichž je kauzální forma determinace neadekvátní.
Lidské myšlení, i když vytrhává ze jsoucen stimuly, nikdy je neponechává v izolované podobě a poměřuje je vůči dalším stimulům, s nimiž tvoří celek, což vytváří komparativní základ sloužící jako podklad pro měření. Aby byla komparace přesná, je vztažena k tzv. ideálnímu vzoru, normě, která je přijatá jako všeobecně platná, standardní a závazná pro zjišťování kvantity stejnorodých kvalit. Často se k měření používají měřící přístroje, coby nositelé měřících jednotek. Výhodou použití měřících přístrojů je zejména opakovatelnost měření a snadná komparativnost.
Zde se dostáváme k zajímavému bodu - na jednu stranu jsou jsoucna a stimuly podrobovány měření k jejich důkladnějšímu pochopení, na druhou stranu to ale klade obrovské nároky na znalosti vědeckého pracovníka, který mimo to, že musí mít důkladnou teoretickou průpravu, musí i trpělivě srovnávat popisované či objevované skutečnosti s již popsanými. Ve výsledku to znamená, že se nemůže věnovat širokému problému (bereme-li v úvahu standardní vědecké disciplíny ne hi-tech vědní obory) a zůstává v relativně úzkém oboru svých znalostí a tím je do jisté míry omezen. Čímž ale neříkám, že to pro něj musí být nutně nezajímavé, právě naopak.
Na druhou stranu - tam, kde neznáme měrné jednotky pro souhrnné kvality a nemůžeme je tedy měřit, používá lidské myšlení komparativní metodu srovnávající poznávanou věc s ideálním typem nebo něčím, co již bylo poznáno nebo s jinou poznávanou věcí, přičemž je kladen důraz na to, jak se daná věc chová v rozdílném nebo naopak stejném prostředí.
Samostatnou a významnou vědeckou metodou je experiment - cílevědomě navozený proces pozměňující spontánnost vzájemného působení věcí přímým působením nástrojů na experimentální věc nebo měněním podmínek, v nichž se věc (objekt) nachází. Postupem experimentu je nejdříve zformulování hypotézy, určení předmětu, který má být zkoumán, sestavení experimentální a kontrolní věci, vlastní experiment, měření, analýza výsledků a vyhodnocení experimentu.
Další často využívanou metodou je modelování. Základem je konstrukce modelu, abstraktního zjednodušení zobrazení, jak si lidské myšlení představuje jsoucno a aplikace pozorování na takto zkonstruované entitě, přičemž musí být zachována určitá analogie mezi vlastnostmi a procesy probíhajícími v modelových věcech a vlastnostmi a procesy věci, která je modelem. Po vytvoření modelu proveden samotný výzkum a přenesení poznatků z modelu na zkoumanou věc. Tato metoda může plnit jak poznávací funkci, tak i verifikační funkci - zpětnou aplikaci ověření na původním modelu.
Nemohu si nechat ujít příležitost zmínit například modely neuronových sítí, o nichž jsem měl referát do jiného předmětu. Lze sledovat, jak i komerčně velmi úspěšné společnosti používají výsledky vědy, v tomto případě výsledky zkoumání nervové soustavy člověka, a aplikují je do svých produktů. Kupříkladu proces vnímání, učení se a používání předchozích zkušeností, což je doménou mozku, nejen lidského, aplikovala například společnost Google do svých vyhledávácích technik. Na jedné straně pečlivě poslouchá potřeby hledání svých uživatelů, poté je analyzuje, učí se z nich a v maximální možné míře je pak aplikuje do svých produktů, nejen do “zobrazovačů” výsledků hledání. Odhlédnu-li od něčeho, čemu se dá říct komerční zneužití, je zajímavé pozorovat například servírování kontextově závislých reklam uživatelům emailů nebo při hledání vhodné destinace na dovolenou, při kterém je využito uživatelových zájmů z průběhu uplynulých měsíců stejně jako například zájmů vysledovatelných z doručené pošty.
Analýza, coby cesta ke zjednodušení vědeckého zkoumání, rozkládá celistvé věci a mentály. To je umožněno především zpětným procesem zkoumání od celku k atomárním nebo elementárním částicím. Rozeznáváme klasifikační (roztřídění poznatků), vztahovou, strukturálně genetickou, systémovou analýzu a psychoanalýzu.
Syntéza není jen opakem analýzy, ale představuje to, co analýzu může doplnit, pomáhá dosahovat vzniku nových vlastností věcí novým propojením jednotlivých elementů prostřednictvím konstruktivních prvků. Toto dává možnost uplatnění vedle reprodukční syntézy i syntéze kreativní.
Induktivní způsob usuzování je vhodný k tvorbě domněnek a hypotéz. Těží z jedné z operací lidského myšlení, která má svůj základ v symetrii - hledání rovnováhy - a vede tímto k mnoha prediktivním úsudkům. Obsahuje v sobě jak generalizační postupy, kdy lidské myšlení zjišťuje, jak velký okruh věcí má stejnou vlastnost, tak i eliminaci. Ta vylučuje jedinečnou vlastnost z množiny zkoumaných jevů a ohraničuje oblast, pro níž platí určité zobecnění.
Naproti tomu dedukcí lidské myšlení nedospívá k obecnějším poznatkům, ale jen přesněji vymezuje platnost působností již známých poznatků za předpokladu, že za týchž podmínek se děje totéž. Lidské myšlení nejčastěji používá přirozenou dedukci, nicméně zejména z důvodu vědeckého poznání se využívá axiomatický systém dedukce ve formalizované podobě, kdy se neoperuje s věcmi, ale jen se symboly reprezentujícími věci a operacemi s nimi je umožněno interpretovat výsledky pro nejrůznější věci a představy.
dneska jsem strávil několik hodin psaním hrozného kýblu sraček do předmětu Filosofie a metodologie vědy a už tomu asi rozumím.
Účelem studia je přesvědčit studenta, aby si vážil své práce a nemyslel na kraviny...
To je asi všechno, co jsem k tomu chtěl říct.
kamarádky mě včera pozvaly do kina na film Mama Mia. Po vyhledání recenzí lidí, kteří už na filmu byli, jsem byl dost na vážkách, zda je to něco, co bych chtěl absolvovat. Nakonec jsem se rozhodl, že ano, minimálně kvůli písničkám. V recenzích zaznívaly věci typu "šedesátnice tančící kolem kadiboudy", "zpívající James Bond je hrůza" atd.
Co k tomu napsat? Děj se odehrává na řeckém ostrově, kde matka (velmi známá herečka, ale jméno si fakt nepamatuju) spravuje svůj vysněný hotel společně se svojí dcerou, která se má brzy vdávat. Nic neobvyklého, jenže dcera, jak se hned na začátku ukáže, nezná svého otce, ale má podezření na 3 individua ( James Bond, právník z Brigitte Jones a nějaký neznámý jouda, který se posléze ukáže být homosexuálem). Vyhrabe tedy matčiny deníky z doby svého početí a napíše 3 hlavním podezřelým, aby jí přijeli na svatbu. Nechybí ani zmínka o tom, jaká byla její matka coura.
Další děj je už vlastně hlavně vtěsnáním písniček ABBY do nějaké omáčky, občas i vtipné, ale co hlavně, velmi často velmi přitažené za vlasy. Předpokládám, že právě toto měli tvůrci v úmyslu, dost to působí jako parodie, ale parodie to není. Nevím moc, co si o tom myslet, občas je to vtipné, ale občas není.
Například zpívající James Bond působí z plátna dost "nuceně", používám opak slova "nenuceně". Na to zírají jak diváci, tak i herci, kteří se zastaví a překvapeně na něj koukají. Co mě dál trošku zarazilo, bylo řecké prostředí. Film totiž s Řeckem neměl vůbec nic společného. Tvůrci využili krásného prostředí, místních lidí a svatby, celé to působilo velmi pěkně, ale to se to mohlo odehrát klidně i v Itálii. Co se mi honilo hlavou - být Řekem, asi bych z toho měl smíšené pocity - američtí a angličtí herci využívající řeckého prostředí. Nevim, nevim...
Šedesátnice zpívající u kadibudky tam opravdu byly, je to jedna z těch vtipných scén, u které ale přemýšlíte, jestli to není trošku trapné. Alespoň já jsem o tom přemýšlel, ale nemyslím si, že bych byl suchar. Prostě to bylo divné...
Vynechávám, dějové prvky typu svatby obrácené naruby, kdy se původně vdává dcera, nakonec se místo ní vdá matka s jedním potenciálním otcem (Jamesem) nebo objevený Afroditin pramen přímo na dvorku hotelu (spíš chatrného penzionu).
Můj verdikt je obyklý... Kdybych to věděl, asi bych na to nešel, ale rozhodně jsem neměl v úmyslu kino opustit v půlce filmu. Takže dobrý, písničky pěkný, holkám se to líbilo...
